Miluji lyžování a miluji psaní textů.
Obě činnosti mají mnoho společného. Psát texty, to je jako prohánět se po sněhem zavátých svazích za mrazivého slunečného dne.
Nevěříte? Přesvědčím Vás!
Celou noc před "lyžovačkou" přemýšlím, zda mám nachystáno vše potřebné, zda mi nezůstaly utajeny nějaké dostupné informace. Neustále se budím, hlavou se mi míhají bláznivé nápady a já zvažuji, zda jsem opravdu na něco nezapomněla.
Ale pak přijde ráno a já se čerstvá vrhám do nového dne. Káva je vypita, snídaně snězena jen částečně, vše připraveno. Hurá na svah!
Svítí sluníčko, obloha je bez mráčků. Prostě nádhera.
A je tu první problém - příliš mnoho lyžařů u vleku. Těžce snáším poznámky kolem sebe a nemohu se soustředit na nasednutí. A k tomu mi v kapse zvoní telefon. Nezvedám ho. Nenechám si otrávit den!
A jedu! Sjíždím dolů z dlouhého svahu papíru mezi vločkami slov a vět padajících z nebe plného myšlenek. Bez pádů, bez problémů. Nevnímám ostatní lyžaře, kličkuji mezi nevhodnými úseky a snažím se vyhnout neupraveným pasážím. Jsem spokojená. A opět nahoru a opět dolů. Občas je sice potřeba oddechnout si, ale není příliš mnoho času. Nemohu odpočívat, vždyť příznivé podmínky netrvají věčně a den se krátí.
K večeru si ještě jednou projedu svahy, znovu se ohlédnu za rýhou, která zůstává za párem mých lyží, a naposled se podívám na zapadající slunce. Spokojenost zaplaví mou duši a únava se lehce vkrádá do těla. Tak zase příště!
Nevěříte?
Pojeďte se mnou!
Vypněte mobil, zruště schůzky, odvolejte jednání. Sbalte lyže a svačinu!
A nebo si u mě objednejte text!
Způsobíte mi stejnou radost.
Těším se na Vaši zprávu.
