Lidé posílají svá přání do nebe
Z orientu do Evropy přišla tradice vypouštění takzvaných lampionů štěstí. Rychle se šíří a těší se velké oblibě. Lampiony štěstí jsou vlastně malé horkovzdušné balóny. Ty pravé jsou vyrobené ručně, z tenkého rýžového papíru a bambusu. Po zapálení hořáku se naplní horkým vzduchem a stoupají hodně vysoko. Jejich světlo je viditelné z velké dálky, proto je původně používaly armády k signalizaci. Brzy však lidé začali věřit, že zářící lampion dokáže vynést do nebe jejich přání a odnést trápení. Světlo má člověka vést správnou cestou. Vzkazy, přání a touhy napsané na plášť lampionu jsou jakousi komunikací s božstvy. Čím výše balónek vyletí, tím více štěstí a bohatství svému majiteli z nebe sešle.
Hromadné vypuštění stovek i tisíců zářících papírových luceren je poutavým zážitkem pro všechny zúčastněné. Proto si jej dopřávají také lidé u nás. Zvláště nyní, v adventním čase, jistě vzlétne k nebi mnoho svítících poselství.
Je třeba se vyhnout nebezpečí
Velmi důležité je dodržení správného postupu a bezpečnostních předpisů. Bohužel, mnohé u nás prodávané lampiony štěstí úplné informace o možném nebezpečí neobsahují nebo jsou napsané miniaturním písmem, které si pozorně přečte jen málokdo. Před zapálením kahanu je třeba papír opatrně maximálně rozvinout. Měli by jej přidržovat dva lidé, aby se nedostal do kontaktu s plamenem. Je tu velké riziko vzniku požáru a následného zranění, nebo způsobení hmotné škody. Proto by manipulace měla být výhradně záležitostí dospělých. Děti by měly přihlížet z bezpečné vzdálenosti. Pokud balón startuje ze země, měl by stát na nehořlavém povrchu. Bavlněný hořák je třeba řádně připevnit ke konstrukci, aby nemohl odpadnout. Pro zapálení knotu se doporučuje použít dlouhou svíčku.
Pokud se balon naplní teplým vzduchem, začne pomalu stoupat. Je to okamžik, kdy je možné pustit papír a balon uchopit za bambusový rám. Pokud není přání napsáno na plášti balónu, stačí jej zašeptat. Před vypuštěním je třeba stáhnout naplněný balon trochu dolů a pak ruce uvolnit.
Vzlet mnoha lampionů najednou by měla řídit zkušená pořadatelská služba. Akce by se nikdy neměla odehrávat v období sucha v blízkosti stromů, lesních porostů, stohů slámy, na louce se suchou travou, v blízkosti domů, stožárů vysokého napětí, benzínových čerpacích stanic nebo skladů s hořlavinami. Měl by vát jen mírný vánek, nebo by mělo být úplné bezvětří. Kolem každého balónu, který někdo připravuje ke vzletu, musí být dostatek místa. Děti bez dozoru, ani podnapilé osoby, nemají u startu co pohledávat. Nejbližší místní letiště nesmí být vzdálené méně než 1,5 km, regionální letiště 15 – 20 km (podle frekvence letů) a mezinárodní letiště 50 km. Jinak je nutné si k vypuštění balónu vyžádat povolení.
Nezbývá než popřát mnoho nezapomenutelných zážitků při startu té vaší nebeské lucerny a splnění všech přání, se kterými vystoupá k nebi.
pe
Z chátrající budovy je galerie
Trocha historie
Osada Heřmaň, která je místní částí obce Jeřišna, v podhůří Železných hor, má bohatou historii. Podle první písemné zmínky o tomto místě, se tu lidé usídlili již dávno před rokem 1352. Své jméno ves získala podle opata vilémovského kláštera Heřmana, který ji na vyvýšenině nad řekou Doubravou založil. Do ještě dávnější historie patří původní tvrz, která údajně stávala poněkud výše a střežila starodávnou Liběčskou hedvábnou stezku.
Nejstarší stavbou Heřmaně je kostel sv. Václava, který nechal opat Heřman postavit v roce 1350. Svou současnou podobu získal po roce 1800. Z té doby pochází věž a další významné stavební úpravy. Nejstarší památkou je zvon v kostelní věži, který byl podle všech známek vyroben v roce 1535.
Budova fary vznikla v sedmnáctém století. Ze sedmnáctého století pochází také první zmínky o tom, že v Heřmani existovala škola. Podle toho se jedná o pravděpodobně nejstarší školu na Havlíčkobrodsku.
Po opatu Heřmanovi vlastnil od roku 1421 osadu Heřmaň významný šlechtický rod pánů Trčků z Lípy. Existují zápisy o tom, že Vilém Trčka z Lípy prodal roku 1556 Heřmaň Burianu Trčkovi z Lípy a ten ji později prodal Matyáši Hostounskému z Kosmačova. Po roce 1600 ji vlastnil jeho syn Daniel. Za jeho působení se osada stala součástí Ronovského panství.
Nový majitel fary
V Ronově se roku 1939 narodil Josef Minařík. Snad ovlivněn vzduchem, který dýchal i Antonín Chittussi, získal do vínku výtvarné nadání. Po vysokoškolském studiu výtvarného umění v Hradci Králové se věnoval, a stále věnuje, převážně krajinomalbě. Stal se malířem Železných hor. Jeho obrazy jsou typické zasněnou náladou, vyjadřující autorovy pocity a touhy.
Svůj ateliér v Heřmani začal budovat v roce 1971, kdy k tomuto účelu koupil nízký domek vedle kostela. Osada Heřmaň, okolní krajina a řeka Doubrava se stala motivem mnoha jeho děl. Druhého září oslavil Josef Mathias Minařík významné životní jubileum. Největší dárek k němu si věnoval sám. V sobotu 29. srpna oficiálně otevřel svou novou galerii, kterou vybudoval z chátrající budovy heřmaňské fary.
Kdo viděl, jak tento dům ještě nedávno vyhlížel, dnes jej rozhodně nepoznává. Svítí novotou a stejně tak se proměnilo i celé okolí. To vše velkou měrou přispělo k ještě krásnějšímu vzhledu celé osady.
Slavnost, kterou výtvarník při příležitosti otevření galerie uspořádal, navštívilo několik stovek lidí, mezi kterými byli i významní hosté ze světa umění. Všichni využili možnost prohlédnout si také vnitřní prostory budovy a vystavené obrazy. Pokud výsledek rozsáhlé rekonstrukce budí zasloužený obdiv při pohledu zvenčí, proměna vnitřních prostor přímo šokuje. Všechny místnosti působí velmi vkusně, bez přehnané okázalosti a přepychu. Vystavené obrazy tak mohou naplno vyniknout a nerušeně promlouvat k divákovi. Starobylá budova bezesporu získala to nejlepší možné využití. Zastupitelé obce Jeřišno se proto rozhodli věnovat Josefu Mathiasi Minaříkovi čestné občanství.
pe
Přnáší příjemnou zábavu
Z Čech až na konec světa zavádí diváky zábavný večer se skupinou Travestie La Provence z Prahy. V programu zní populární songy od skvěle napodobených známých, našich i zahraničních, umělců, jako je například Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Iveta Bartošová, Aneta Langerová, Tina Turner, Alla Pugačeva nebo Liza Minneli. Zárukou jemného a inteligentního humoru je oblíbená Uršula Kluková, která pořad uvádí. Písně doplňuje tanec v několika stylech a podobách. Umělci spolupracují s tanečními choreografy všech hvězd, které napodobují. V tanečních číslech vystupuje například trojnásobný mistr světa v break dance, Tomáš Veselý nebo mistr světa ve stylu elektric boogie, Martin Pořízek. Při několika nezapomenutelných výstupech diváci tleskají také geniálnímu Jaroslavu Čejkovi. Vše dotváří krásné kostýmy, lesk a okázalá jevištní nadsázka.
Zkrátka, stačí zapomenout na všední starosti a nechat se příjemně bavit těmi, kteří toto umění skvěle ovládají. Jak říká Uršula Kluková, každé představení je něčím jiné a po ani mnoha reprízách, vystupování tuto uměleckou partu ještě neomrzelo, takže se baví společně s diváky. Vždy doufají, že je to na nich znát.
pe
Čítanka je na pultech
Celých šestnáct let se chystala na svět kniha s názvem Čítanka Vysočiny, která se nyní dostává na pulty knihkupců. Autor Hynek Jurman musel přečíst více než sto knih různých autorů z Vysočiny, vybrat z nich nejzajímavější pasáže a sestavit je do zajímavého celku. Do Čítanky Vysočiny se nakonec dostala díla šedesáti autorů. Nová kniha si klade za cíl zvýšit zájem, hlavně mladých čtenářů, o literaturu tohoto rsného kraje, upoutat pozornost na různé pozoruhodnosti a Vysočinu dostatečně zviditelnit. Málokdo si uvědomuje místní bohaté literární tradice. První jméno, které nás v této souvislosti napadne, je Karel Havlíček Borovský. S dalšími jmény literárních tvůrců, již mají mnozí dost velké potíže. Čítanka Vysočiny mapuje vývoj literatury na Vysočině od roku 1300, až do současnosti. U Každého z autorů je seznam jeho díla, krátký popis jeho života a následuje úryvek textu z některé z jeho knih. U mnohých jmen čtenáři najdou i fotografie. Kniha je určena hlavně žákům, studentům i jejich kantorům. Ocení ji jistě i ti, kteří se zajímají o literaturu a její historii. Určitě se stane i cenným suvenýrem pro mnohé turisty.
pe
Líbí se dětem
V Chotěbořské edici vyšla pohádková knížka, která nedávno, při oslavě Dne dětí, zažila svůj křest. Nese název Jak připlavali kapříci do Chotěboře, napsala ji Marta Urbanová a půvabnými obrázky ji ozdobila Alena Kubková. Maličký Peciválek je domácí skřítek, který žije v opuštěném domku po rodičích malíře Kubáska. Rodinné sídlo však znovu ožije, když se malíř po létech vrátí do svého rodiště. Peciválek mu tajně pomáhá dát domek do pořádku. Není však jedinou tajemnou bytůstkou, která se tu vyskytuje. V rybníčku na zahradě se usídlil vodník Vrbátko a velká voda mu dokonce přinese i roztomilou vílu. Jak to všechno bylo a jaké další příběhy se v knížce odehrají, se děti mohou dozvědět, pokud tuto knížku dostanou, například jako dárek za první vysvědčení nebo ji najdou pod vánočním stromečkem. Autorka pohádkového vyprávění, Marta Urbanová, se narodila v Malči. Své první publikace vydala již v polovině sedmdesátých let minulého století. Kromě pohádek a obrázkových kalendářů s dětskými říkankami, má na svém kontě několik básnických sbírek a souborů povídek pro dospělé čtenáře.
pe
Stojí za návštěvu
Při vstupu do kavárny Bene, která se nachází na náměstí T.G. Masaryka v
Chotěboři, se návštěvník rázem ocitne v době takzvané „první
republiky“, před více než osmdesáti lety. V příjemném útulném prostředí
je stále nač se dívat a co obdivovat. Hosty totiž obklopuje sbírka
krásných starých předmětů, nábytkem, koberci a dečkami na stolech
počínaje a různými nádobkami, obrázky a důmyslnými přístroji konče. Do
této kavárny ponejvíce zavítají nekuřáci. Ale i ti, kteří holdují
tomuto zlozvyku, si rádi na chvíli cigaretku odpustí. Na stolech totiž
chybí popelníky. Zato při pohledu do lístku s nabídkou dobrot ke kávě
se sbíhají v ústech sliny všem, od dětí, po dříve narozené. Návštěvníci
města, kteří se rozhodnou se tu na pár dní zdržet, poslouží malý
penzion Bene ubytováním v pohodlných, stylově zařízených, pokojících.
pe
